Daniel Kolenda
Naléhavost evangelizace
V sedmé kapitole 2. knihy Královské se nachází málo známý, neuvěřitelný příběh, který k nám může promlouvat dodnes a přináší věčné pravdy. Dovolte mi, abych nastínil jeho historické souvislosti, abyste si mohli danou situaci lépe představit.
Hladovějící národ
Po skončení vlády krále Šalomouna se izraelský národ rozdělil na dvě království. Severní království si ponechalo jméno Izrael a jeho hlavním městem bylo Samaří. Jižní království se jmenovalo Judsko a jeho hlavním městem byl Jeruzalém. V Judsku docházelo za vlády králů jako byli Chizkijáš a Jóšijáš, k duchovním probuzením, ale sever upadl do hlubokého odpadlictví. Jeroboám, první král severu, nechtěl, aby jeho lid chodil do Jeruzaléma uctívat Boha, a tak si vymyslel vlastní náboženství. Postavil zlatá telata a řekl lidu: „Toto jsou bohové, kteří vás vyvedli z Egypta.“ Od samého počátku na severu zaváděli institucionalizované modlářství.
V té době přitáhli Syřané (Aramejci) pod vedením krále Ben-hadada, obklíčili Samaří a začali ho krutě obléhat. Jejich cílem bylo donutit obyvatele ke kapitulaci kvůli vyhladovění. Hladomor byl tak závažný, že ceny potravin raketově vzrostly. Hlava osla – nečistého zvířete, kterého by se žádný Izraelita za normálních okolností ani nedotkl – se prodávala za 80 šekelů stříbra, což dnes odpovídá zhruba 16 000 Kč. Kdo si to nemohl dovolit, mohl si koupit levnější jídlo: velkou porci holubího trusu za 5 šekelů, což v přepočtu na dnešní ceny odpovídá částce přibližně 1 000 Kč. Představte si, že byste večeřeli předraženou pomalu pečenou oslí hlavu s přílohou smaženého holubího trusu. Takový byl jejich jídelníček. Obyvatelé města pojídali odpad a nečisté věci, jen aby přežili.
Hladoví lidé dělají zoufalé věci
Děly se však ještě horší věci. V předchozí kapitole se král Jóram procházel po městské hradbě, když na něj zavolala jedna žena. Vyprávěla mu strašlivý příběh: spolu se svou sousedkou uzavřely dohodu. „Dnes uvaříme mého syna a sníme ho, a zítra uvaříme tvého syna a sníme ho.“ Snědly syna té první ženy, ale když přišel čas, aby druhá žena obětovala svého syna, schovala ho. Takovou zoufalost přináší hladomor. Hladoví lidé dělají zoufalé věci.
A co z toho plyne pro nás? Příběh ilustruje duchovní stav našeho světa. Lidé, kteří neznají Ježíše, duchovně hladoví. Snaží se nasytit potěšením, penězi, vztahy, úspěchem a zábavou – nic je však nedokáže uspokojit. Stejně jako marnotratný syn končí ve vepříně, kde jedí slupky tohoto světa, a přesto stále trpí hladem. Jako křesťané mnohdy zapomínáme, jak zoufalý život bez Krista ve skutečnosti je. Svět je v obležení a nepřítel odřízl všechny zdroje skutečné výživy.
Elíšovo proroctví
Král Jóram zuřil. Z nastalé situace vinil Boha a vyhrožoval, že zabije proroka Elíšu. Poslal s tím záměrem dokonce do Elíšova domu svého posla. Tomu však Elíša předal slovo od Hospodina, popírající veškerou logiku. Vzpomínáte, že v té době lidé jedli předražené oslí hlavy a holubí trus? Elíša tehdy vyhlásil: „Zítra touto dobou se u samařské brány bude prodávat míra jemné mouky za jeden šekel a dvě míry ječmene také za jeden šekel.“ To je asi 6 kg mouky nebo 13 kg ječmene za 200 Kč. Kdyby se proroctví naplnilo, nejenže by skončil hladomor, ale nastalo by období mimořádné hojnosti, kdy by se jídlo prakticky rozdávalo zadarmo.
Králův úředník – stejný člověk, který byl vyslán, aby Elíšu zatkl, se posmíval: „I kdyby Hospodin otevřel nebeská okna, mohlo by se to stát?“ Elíšovo slovo odmítl, protože se mu zdálo nesplnitelné. Ten následně vynesl varovný rozsudek: „Uvidíš to na vlastní oči, ale nebudeš z toho jíst.“ Posel měl být očitým svědkem zázraku, který však nikdy neokusí jeho požehnání, protože zvěstovanou dobrou zprávu odmítl.
Čtyři malomocní
Vraťme se k našemu textu z 2. Královské 7,3-9. U vchodu do městské brány sedávali čtyři malomocní muži. Malomocenství z nich udělalo vyvrhele, kteří nesměli bydlet uvnitř města. Umírali na nevyléčitelnou nemoc a hrozilo jim, že je dorazí hladomor. Když se nad svou situací zamysleli, řekli jeden druhému: „Proč tu sedět, dokud nezemřeme? Jestli půjdeme do města, zemřeme hlady. Jestli zůstaneme tady, zemřeme taky. Tak pojďme do syrského tábora. Jestli nás ušetří, přežijeme; jestli nás zabijí, stejně zemřeme.“ Byla to situace, ve které nemohli prohrát – nebo alespoň situace, ve které nemohli prohrát víc, než jaká byla jejich současná situace.
Před rozedněním vstali a vyrazili do aramejského tábora. Když přišli na okraj aramejského tábora, nalezli ho úplně opuštěný. Nebyli v něm vojáci, koně, prostě vůbec nic. To Panovník způsobil, že v aramejském táboře uslyšeli zvuk vozů, zvuk koní a zvuk velikého pochodujícího vojska. Propadli panice a uprchli, aby si zachránili holý život, a vše nechali za sebou: stany, jídlo, koně, osly, stříbro, zlato i oblečení. Bůh rozprášil jejich nepřátele během jediné noci.
Objevení hostiny
Jen si tu scénu představte! Hladoví a zoufalí malomocní vstupují do prvního stanu. Jejich oči si zvykají na tmu a náhle to spatří: opravdové jídlo. Chléb, maso, víno – vše, po čem jejich srdce toužilo. Ne oslí hlavy, ne holubí trus – skutečné, výživné jídlo. Bible říká, že se na něj okamžitě vrhli. Byli tak vyčerpaní a vyhladovělí, že se nedokázali ovládnout. Poté, co se nasytili, nalezli také stříbro, zlato a šaty a začali si vše odnášet a schovávat.
V určitém okamžiku ale jeden z nich prozřel. S plným břichem mu začala znovu fungovat mysl a řekl těm ostatním třem: „Nejednáme správně. Tento den je dnem dobré zprávy, a my mlčíme. Jestliže budeme čekat do svítání, dopadne na nás vina. Nuže, pojďme a oznámíme to v královském paláci.“
Zločin mlčení
Vidíte v tom ten obraz? Ti čtyři malomocní jsme my. Umírali jsme, byli jsme duchovně mrtví ve svých hříších. Byli jsme vyvrženci, nečistí a oddělení od Boha. Ale narazili jsme na tu největší hostinu, jaká kdy byla připravena – evangelium Ježíše Krista. Okusili jsme odpuštění, pokoj, smysl života a věčný život. Byli jsme nasyceni chlebem života a živou vodou. V Kristu jsme objevili poklad nezměrné hodnoty.
Zde je však důležitá otázka: necháváme si to vše jenom pro sebe? Malomocní si uvědomili, že je špatné hodovat, zatímco jejich bratři a sestry hladoví uvnitř městských hradeb. Věděli, že mlčení je hřích. Uvědomili si, že zatajit takovou dobrou zprávu by byl zločin.
A přesně to církev soustavně dělá. Sedíme v našich krásných budovách, kde se sytíme Boží milostí, milosrdenstvím a dobrotou, zatímco venku miliony lidí hladoví po tom, co my si užíváme. Hladoví po pravdě, po naději, po smyslu. Naplňují si žaludky haraburdím – materialismem, plytkou zábavou, falešným náboženstvím. Jejich duše však zůstávají prázdné. My pro ně máme odpověď. Máme k dispozici chléb, který je dokáže nasytit. Máme vodu, která navždy uhasí jejich žízeň. Pokud se o ni nepodělíme, změní se dobrá zpráva v zločin.
Máme lék!
Představte si, že by nějaká farmaceutická společnost objevila lék na rakovinu, ale z důvodu zisku by jej nezveřejnila. Představte si, že by nechali vaše dítě zemřít, jen proto, že by si chtěli vydělat o pár korun více. Byli byste pobouřeni. Chtěli byste, aby je na doživotí zavřeli do vězení. Neděláme ale snad totéž, když si evangelium necháváme jen pro sebe? Máme lék na nejsmrtelnější nemoc ze všech – hřích a věčné odloučení od Boha. My ho však skrýváme. Necháváme lidi kolem nás umírat, aniž by uslyšeli dobrou zprávu.
„Jestliže bezbožné nevaruješ...“
Před několika lety jsem četl příběh, který mě dodnes pronásleduje. Misionář jménem M.V. Varghese kázal u řeky Gangy v Indii. Narazil na ženu jménem Alila, která klečela v písku a nekontrolovatelně plakala. Klekl si vedle ní a zeptal se jí, co se děje. Mezi vzlyky mu řekla: „V mé rodině je příliš mnoho problémů a mé hříchy tíží mé srdce. Proto jsem bohyni Gangu obětovala to nejlepší, co jsem měla – svého prvorozeného syna. Právě jsem hodila do řeky své šestiměsíční dítě.“
Bratru Varghesovi to zlomilo srdce. Jemně jí vyprávěl o Ježíši, o jeho lásce, odpuštění a o věčném životě, který nabízí. Podívala se na něj zmateně a řekla: „O tom jsem nikdy neslyšela. Proč jste nepřišel o třicet minut dříve? Kdybyste přišel, moje dítě by nemuselo zemřít.“
Taková je tíha našeho mlčení. Taková je naléhavost evangelizace. Ezechiel 3,18 říká, že pokud nevarujeme bezbožné, jejich krev bude požadována z našich rukou. Nejde tu o vyvolávání pocitu viny, ale o horlivou lásku. Máme jediné poselství, které dokáže lidem přinášet záchranu a musíme ho sdílet.
Více než dost
Všimněte si, co udělali malomocní, když se vrátili do města. Nevstali a nepronášeli propracovaná kázání. Nikoho neohromovali svými teologickými znalostmi. Jednoduše jen pověděli, kde a jak našli chléb. To je vše, co musíme udělat. Nejsme pekaři chleba, jsme jeho doručovateli. Bůh nachystal hostinu a my o ní říkáme ostatním. Na této hostině bylo krásné to, že jídla bylo více než dost pro všechny. Nikdo nemusel o svůj podíl bojovat. Bohatí i chudí, mladí i staří – všichni měli stejný přístup k neomezeným zásobám. Takové je i evangelium. Není určeno jen pro vyvolené; je pro všechny, kteří po něm natáhnou ruku a přijmou ho. Stačí uvěřit poselství a přijmout to, co již bylo připraveno.
Tragický konec
Náš biblický příběh končí poněkud mrazivým závěrem. Strážný, který o Elíšovi pochyboval, byl pověřen hlídáním brány. Sledoval, jak se hrnou dary – jídlo, oblečení, zlato, stříbro – a pravděpodobně si pomyslel: „Nemůžu se dočkat, až mi skončí směna, abych si mohl vzít svůj podíl.“ Na to ale už nikdy nedošlo. Dav, který se hrnul ven kvůli dobré zprávě, ho ušlapal a on zemřel. Zaslíbené požehnání spatřil na vlastní oči, ale nikdy z něj neokusil.
To je děsivá realita nevěry. Můžete být tak blízko hostině a přesto hladovět. Můžete stát u studny živé vody a přesto umírat žízní. Někteří lidé jsou stejní jako ten strážný. Slyšeli poselství, spatřili důkazy, ale nevztáhli se po nich a nepřijali je pro sebe. Pokud člověk z církve odchází se slovy: „To bylo hezké kázání,“ úplně nepochopil podstatu věci. Bůh volá lidi k akci: jestliže máte hlad, pojďte a najezte se. Pokud jste se najedli, jděte a vyprávějte o tom ostatním.
První evangelista
Nedaleko od této oblasti se nachází Jákobova studna, kde se Ježíš setkal se samařskou ženou. Žíznila, ačkoliv stála přímo u pramene živé vody. Hovořila s Mesiášem, aniž by si to uvědomila, dokud se jí sám nezjevil. Poté odhodila vědro a rozběhla se to oznámit celému městu. Ta hříšná, vyvržená žena se stala první evangelistkou. Poznala Ježíše dříve než jeho vlastní učedníci. Když se učedníci vrátili, nabídli Ježíšovi jídlo. On jim však řekl: „Mám chléb k jídlu, o kterém vy nevíte.“ Stáli hned vedle Chleba života, ale neviděli ho.
Volání k akci
Dnes se vás ptám: Hladovíte? Pojďte na hostinu. Jste sytí? Jděte a vyprávějte o tom ostatním.
A ještě jednu věc bychom si z tohoto působivého příběhu měli zapamatovat – poté, co malomocní rozšířili dobrou zprávu, se o nich v příběhu už dále nemluví. Zmizeli ze scény. Nedostali žádné odměny, nepostavili jim památníky a sochy na jejich počest. Nebyli to žádní hrdinové, jen pouzí poslové. A přesně takoví jsme i my. Strávíme život kázáním evangelia a upadneme v zapomnění – jen když Ježíš dostane slávu.
Jsme pouzí žebráci, kteří našli chléb a ostatním žebrákům říkají, kde ho najdou. To je naše poslání. To je naše radost. Dnes je den dobré zvěsti. Nemlčme!
Daniel Kolenda
