Autor: Daniel Kolenda
Poslání Ducha svatého
Pokud jde o téma Ducha svatého, existuje v církvi mnoho zmatku a nedorozumění – nejistota, někdy strach, jindy zneužívání. Pokud jste v církevním prostředí už nějakou dobu, víte, o čem mluvím. Téma Ducha svatého se zdá být pro věřící neustálým kamenem úrazu. Buď zanedbávají jeho působení, nebo ho naopak zneužívají. A zneužívání je vlastně také zanedbání – zanedbání je formou zneužití. Takže jde ve skutečnosti jen o to, na kterém konci spektra je Duch svatý nepochopen.
A tak by to nemělo být, protože Duch svatý byl vylit pro dobro církve Ježíše Krista. Měli bychom rozumět tomu, kdo je a jaké je jeho poslání. Podíváme se na příběh z Genesis 24, který je ve skutečnosti předobrazem něčeho, co objevíme v Novém zákoně.
Stíny hlubších skutečností
Co tím myslím, když říkám „předobraz“? Starý zákon je plný symbolů a příběhů – vyprávění, která jsou sama o sobě poutavá a často obsahují morální poučení. Ale když přejdeme do Nového zákona, náhle si uvědomíme, že tyto příběhy byly jen stíny mnohem hlubších duchovních skutečností – skutečností, které jsme nemohli plně pochopit, dokud nepřišel Ježíš a nedostali jsme plné zjevení Božího plánu spásy skrze něho. Například příběh o Noemově arše. Je to dramatické líčení soudu a záchrany – jak se Bůh chystal zničit svět potopou, ale zachránil jednu rodinu. Skrze tuto rodinu uchoval lidské pokolení. To je neuvěřitelný příběh. Ale když se dostaneme do Nového zákona, zjistíme, že samotná archa je předobrazem Krista. Ježíš řekl: „Já jsem dveře. Kdo vejde skrze mne, bude spasen.“ Boží soud přišel ve formě potopy – ale existovalo jedno místo záchrany: archa, která předznamenávala Ježíše.
Obraz božské romance
Nyní se podívejme na Genesis 24, která nám dává další předobraz – obraz božské romance. Všichni máme rádi romantiku. A víte co? Bůh ji má taky rád. Bůh je velmi romantický. Bible je jí plná. A toto je příběh lidské lásky, která odráží lásku božskou. Zde je základní situace: Abraham, otec naší víry, žil v kaldejském Uru, když se mu zjevil Bůh. A Bůh řekl něco radikálního:
„Vstaň. Opusť svou rodinu, dům svého otce, a jdi do země, kterou ti ukážu.“
Uvědomujete si, že Bůh nikdy neudělá nic velkého ve vašem životě, aniž by vás nejprve nevyvedl z vaší zóny pohodlí? Nikdy nenaplníte svůj osud, pokud zůstanete na známém místě. Všichni chtějí svědectví, ale nikdo nechce zkoušku. Abraham byl první, kdo to zažil: „Chceš-li něco většího,“ řekl mu Bůh, „budeš muset zanechat to staré.“
A tak Abraham poslechl. Bez mapy. Bez GPS. Bez souřadnic. Jen: „Důvěřuj mi.“
Ježíš je odměna
Proč mu Bůh neřekl, kam jde? Protože Bůh nechtěl Abrahama jen poslat do jeho cíle – chtěl ho tam vést. Nakonec Abraham objevil něco úžasného: země nebyla tou pravou odměnou. Dědictví nebylo tou cenou. Tou byl Bůh sám. „Já jsem tvá nesmírně veliká odměna,“ řekl Bůh.
Kázal jsem milionům – téměř 50 milionům lidí. A někteří si myslí, že to je vrchol služby. Ale kouzlo mluvení k velkým davům rychle vyprchá. Když zhasnou světla a já jsem sám v hotelovém pokoji, objevil jsem skutečný poklad. Není to dav. Není to potlesk. Je to Ježíš. On je tou odměnou.
Takže Abraham poslechl Boha a našel se v nové zemi. Ale teď má syna – Izáka – který je pořád svobodný. A Abraham nechce, aby si vzal některou z kanaánských žen. Posílá tedy svého služebníka Eliezera zpět do své rodné země, aby tam našel nevěstu pro Izáka – ženu z jejich příbuzenstva. Eliezer se vydává na dlouhou cestu, aniž by si byl jistý, jestli si někdo v Uru vůbec na Abrahama ještě vzpomíná. Nakonec dorazí ke studni, místu, kde se lidé shromažďují, a modlí se:
„Pane, ať mi ta pravá dívka nabídne vodu a pak nabídne i napojení mým velbloudům.“
To je velká prosba. Velbloudi pijí hodně. Ale ještě než dokončí modlitbu, přichází krásná mladá žena – Rebeka. Požádá ji o napití a ona odpoví:
„Pane, nejen že ti dám napít, ale také napojím tvé velbloudy.“
„Je silný, moudrý a bohatý!“
Haleluja. Bůh zaopatřuje. Rebeka ho vezme do domu svého otce. Eliezer se setká s rodinou a od prvního okamžiku mluví o jediné osobě: Izákovi. Rozplývá se nad ním. „Je silný, je moudrý, je pokorný. Má široká ramena a srdce ze zlata.“ A pak dodá: „Je bohatý – bohatý s velkým B.“
Otevře truhlu s pokladem a obdaruje rodinu – ne aby si je získal pro sebe, ale aby jim ukázal slávu Izáka. A hádejte co? Zamilují si Izáka, aniž by ho viděli. Nakonec se Eliezer zeptá: „Může se mnou Rebeka odejít, aby si vzala Izáka?“
Rodina váhá, ale zeptají se Rebeky: „Půjdeš s tímto mužem?“
„Půjdu,“ říká. Rebeka nasedne na velblouda a cesta začíná. Ve verši 62 čteme, že Izák byl na poli a rozjímal. Vzhlédl a spatřil, jak přicházejí velbloudi. Rebeka také vzhlédla a uviděla Izáka. Zeptala se Eliezera: „Kdo je ten muž?“ Eliezer odpověděl: „To je můj pán.“
Okamžitě se zahalila závojem. A pak šla rovnou do Izákova stanu. Žádné dvoření. Žádná předmanželská smlouva. Žádné rande. Od „ahoj“ rovnou k líbánkám. Proč? Protože už tam byla láska. Proč? Díky tomu, co udělal Eliezer.
To je obraz. Abraham je předobrazem Otce. Izák je předobrazem Syna. Eliezer je předobrazem Ducha svatého. A Rebeka je předobrazem církve. Otec posílá Ducha, aby nalezl nevěstu pro Syna. A co představují dary, které Eliezer dal Rebece? Jsou předobrazem darů Ducha svatého. Tyto dary nebyly o Eliezerovi – jejich účelem bylo, aby se Rebeka více zamilovala do Izáka.
Duch svatý má jediné poselství: Ježíš
Řeknu to jasně: Dary Ducha nejsou určeny k tomu, aby poutaly pozornost na sebe. Mají nás přitahovat k Ježíši. Pokud se dary stanou středem pozornosti místo Dárce, je to duchovní cizoložství. Kde Duch svatý skutečně jedná, tam lidé více milují Ježíše. Pokud je pozornost zaměřena na projevy místo na samotného Krista… buďte opatrní. To je svádějící duch. Představte si, že by si Eliezer během té cesty řekl, že chce Rebeku pro sebe. Co kdyby odvedl její pozornost? To je přesně to, co dělají svádějící duchové – odvádějí náklonnost od ženicha k sobě. Ale Eliezer to neudělal. Od prvního setkání až po poslední předání šlo jen o Izáka. Když jedná Duch svatý, je zde jediné poselství: Ježíš. Ježíš. Ježíš.
Jan 15:26 – „Až přijde Přímluvce… bude svědčit o mně.“
Jan 16:13–14 – „Nebude mluvit sám ze sebe… on mě oslaví.“
V Písmu nikdy nenajdeme, že by Duch svatý měl osobní jméno. Proč? Protože jeho úkolem je být bezejmenný a bez tváře – aby reflektor směřoval na Syna. Ano, má mnoho titulů. Je Utěšitel, Rádce, Svatý Duch, Duch pravdy, Duch Boží, Duch Kristův. Existuje mnoho titulů, které popisují, co dělá, ale nikdy nemá jméno.
To stejné vidíme i v příběhu Eliezera. Víme, že se jmenoval Eliezer, protože je zmíněn dříve v Písmu, ale v celém tomto příběhu jeho jméno není ani jednou zmíněno. Celou dobu je označován jako „služebník“. „Služebník“, skoro jako by autor chtěl z příběhu jeho identitu zcela vynechat, do té míry, že si ho ani nevšimneme. Naše pozornost je soustředěna zpět na nevěstu a ženicha, kam má správně směřovat. Duch svatý přišel, aby zjevil Ježíše, a proto Jeho jméno není důležité.
Duch svatý vždy ukazuje na Krista
Posláním Ducha svatého je oslavit Krista. Nepřichází, aby zjevil sám sebe, ale aby nám pomohl porozumět Ježíši a milovat ho. Neodvádí naši pozornost k sobě, ale ukazuje na Krista. Jeho úkolem je namířit reflektor na Spasitele, zvětšit slávu Pána a říct: „Hle, beránek Boží.“ Duch svatý je zjevuje Krista. Nemluví ze své vlastní autority nebo jménem, ale mluví slova Ježíšova a oslavuje jeho jméno. Jeho dílem je učinit Ježíše skutečným a přítomným v našem životě, abychom ho poznali a učinili známým. Otevírá naše oči pro krásu Ježíše, probouzí nás k realitě jeho lásky, milosti a spasení a zmocňuje nás sdílet ho s ostatními. Duch svatý činí Ježíše skutečným a proměňuje nás zevnitř ven.
Jaké je naše poslání?
A teď dobře poslouchej! To není jen poslání Ducha svatého. To je i naše poslání.
Jsme povoláni ukazovat na Ježíše, ne na sebe. Ty jsi možná jediný Ježíš, kterého kdy někteří lidé uvidí. Tak co, ukazuješ na něho, nebo přitahuješ lidi k sobě? To, jak ho reprezentuješ, způsobuje, že si ho lidé zamilují, nebo to způsobuje, že ho nenávidí, zavrhují a chtějí ho odmítnout?
Mám další otázku: Přitahuješ lidi ke Kristu, nebo je přitahuješ k sobě? Zajímá tě víc tvoje vlastní pověst? To je jeden z důvodů, proč lidé nehlásají evangelium – bojí se, co si o nich lidé pomyslí. Více se starají o to, jak budou sami působit na lidi, než o to, aby vykreslili Ježíše jako nádherného. Naším úkolem není získávat lidi pro sebe. Naším úkolem je získávat je pro něho.
Jeho poslání v nás
Tady se to uzavírá. Duch svatý tu je, aby vedl lidi k Ježíši, ne k sobě. My máme dělat totéž, směrovat lidi k Ježíši, ne na sebe. Ale tady je problém – ve skutečnosti nemůžeš Ježíše správně reprezentovat sám. Je to nemožné. Nikdy nebudeš tak nádherný jako Ježíš, a Bůh věděl, že to bude problém – a měl pro to řešení.
Víš, co udělal? Kristus Ježíš zemřel. Vstal z mrtvých. Vstoupil na nebe a pak seslal zaslíbeného Ducha svatého. Duch svatý byl vylit, aby Duch Boží, který má svět vést k Ježíši, mohl nyní přebývat v tobě. Stáváš se nástrojem božské všemohoucnosti. Stáváš se Kristovým zástupcem – ne proto, že jsi sám o sobě tak úžasný, ale protože Bůh sám, skrze Ducha svatého, přebývá v tobě a může skrze tebe přitahovat lidi ke Kristu. Není to úžasné? Právě proto Duch svatý přišel – ne abychom v jeho přítomnosti měli husí kůži, ale aby učinil Ježíše nádherným.
