Svědectví | Reinhard Bonnke
Jak jsem se učil chodit vírou
Když byl Reinhard Bonnke mladý, odpověděl na Boží povolání nad svým životem. Opustil svůj domov v Německu a odcestoval do Walesu, aby tam studoval na biblické škole Swansea Bible College, známé pro zdravé teologické učení a důraz na evangelizaci a misii. Se svou lámanou angličtinou a bez prostředků jednoduše věděl, že právě tam ho Pán povolal, aby zde přijal potřebný trénink do služby. Lekce, kterým se zde naučil, vysoce převyšovali teologické poznání...
Obrovskou přidanou hodnotou swanseaské biblické školy bylo, že jsme v ní byli vedeni k tomu, abychom žili z víry. Za všechno jsme se modlili. Ať už se jednalo o obrovskou zásobu uhlí potřebnou k vytápění budov školy během zimního období, nebo o lístky na autobus, který nás o víkendech vozil na pouliční evangelizace. Škola nám zajišťovala jen jídlo a ubytování. Byli jsme vyučováni tomu, abychom si vše ostatní „vymodlili“. Pravidlem bylo, že jsme o svých potřebách nesměli nikomu říkat a měli jsme se za svou potřebu modlit jen v soukromí. To byl odkaz George Müllera a Reese Howellse. Reesův syn Samuel kráčel ve stejných šlépějích víry. Té jsem se naučil od nich a převzal ji.
Kdykoliv zažil někdo ze studentů nebo zaměstnanců školy, jak Pán jejich potřebu naplnil, vydávali o tom svědectví. Jejich příběhy měly povzbudit ostatní studenty k tomu, aby žili v naprosté závislosti na Bohu. Když někdo zažil, jak Bůh naplnil jeho potřebu, začínal své svědectví slovy: „Byl jsem vysvobozen!“
Jednoho rána, krátce po mém příjezdu, se k nám na ranním studentském modlitebním setkání připojil Samuel Howells. Zima už bušila na vrata. Noční teploty se začaly blížit k nule. Samuel nás prosil o modlitby za několik set liber šterlinků na zakoupení uhlí pro vyhřátí tříd a studentských kolejí. Částku potřeboval do konce týdne. Připadalo mi to jako obrovská suma peněz. Sám jsem nikdy nečelil tak veliké potřebě, ani jsem nebyl pod podobným časovým presem. Připojil jsem se k modlitbám ostatních a vyhlížel, co bude Bůh dělat.
Koncem týdne Samuel znovu navštívil modlitební setkání. Přišel s rozzářenýma očima a nadskakoval radostí.
„Chvála Bohu! Byli jsme vysvobozeni,“ ohlásil nadšeně.
Také jsem chtěl být mužem víry
V tu chvíli jsem se v srdci modlil: Pane, já chci také být mužem víry. Chci zažívat, jak svým mocným způsobem zaopatřuješ mé potřeby.
Krátce nato navštívil školu jeden misionář. Zatímco mluvil, uslyšel jsem, jak Pán promlouvá k mému srdci a říká mi, abych mu dal všechny své peníze, které jsem dostal z domova. Moji rodiče a sbory v Krempe a Glückstadtu mi posílali balíčky s dárky a penězi a pomáhali mi tak s úhradou výdajů. Jiné prostředky jsem neměl. Přitakal jsem Pánu a souhlasil – s tím, že si jen ponechám jednu libru pro případ nouze. Jen jednu libru, rozumoval jsem. Už jsem se chystal předat svůj dar, ale věděl jsem, že Bůh po mně chce, abych dal celé své kapesné – ne, abych si něco ulil bokem. Jak se dozvím, jaké měl Bůh plány, jestliže ho neposlechnu a část peněz si ponechám? Rozhodl jsem se dát všechno.
Jak šel čas, téměř jsem na to zapomněl. Jednu sobotu jsem byl pozván, abych sloužil na pláži Sunshine Corner, která ležela poblíž města. Bylo to vyhledávané místo rodin, které zde trávily víkendy. Tamní církev zde zavedla pravidelnou evangelizační aktivitu pro děti. Poprosil jsem svého holandského spolužáka Teuna de Ruitera, aby mě doprovodil. Prohledali jsme své kapsy a zjistili, že máme přesný obnos potřebný na autobusové lístky tam, ale ne na cestu zpět. Modlili jsme se a rozhodli se, že prověříme naši víru. Pojedeme a budeme důvěřovat Bohu, že nám zaopatří lístky na zpáteční cestu.
Vydali jsme se tedy na cestu. Služba probíhala skvěle. Po jejím skončení jsme se vydali k autobusové zastávce. Tam nás potkal pastor místní církve. Poznal v nás ty, kdo sloužili na pláži. Okamžitě jsem pocítil, že má Bůh v plánu nás skrze něj „vysvobodit“.
„Ahoj chlapci, nechcete si se mnou vypít šálek čaje?“
„S radostí,“ odpověděl jsem.
Vzal nás do místní restaurace poblíž pláže, objednal nám několik sklenic čaje a strávili jsme s ním čas příjemné konverzace. Nakonec zavolal na číšníka, vyžádal si účet a zaplatil. Když otevřel peněženku, zahlédl jsem v ní spoustu peněz. Začal jsem ohledně jeho peněz vnitřně rozmlouvat s Bohem. Byl jsem si jistý, že nám toho muže Bůh poslal do cesty, aby nás skrze něj zaopatřil na zpáteční cestu. Bůh jistě pohne jeho srdcem, aby nám ze své hojnosti věnoval dar na naši zpáteční cestu. Rozhodně jsme mu ale nechtěli o naší potřebě cokoliv říkat.
„Děkujeme za čaj,“ řekl jsem. „Teď už budeme muset jít. Musíme chytit autobus zpátky do školy.“
Pane, jak nás jen zaopatříš?
Náznak nepadl do úrodné půdy. Zaplatil účet za čaj, zavřel peněženku a vůbec se nenabídl, že by nám zaplatil cokoliv dalšího. Kysele jsme se na sebe usmáli, zatímco kráčel pryč a nechal nás bez peněz stát na autobusové zastávce.
Autobus měl přijet za malou chvilku a my jsme pořád neměli peníze na jízdenky. Co budeme dělat? V srdci jsem se ptal: „Pane, kde jsou ty peníze na lístky? Jak nás zaopatříš?“
Vtom nás zahlédla jedna paní, která právě odcházela z pláže. Autobus už se blížil k naší zastávce, když k nám chvatně doběhla.
„Chlapci, tady je malý dar pro vás. Děkuju vám za vaši dnešní službu na pláži. Moc si jí cením.“
Vzala mě za ruku, vložila do ní peníze a odešla. Když jsem je sečetl, částka přesně odpovídala tomu, kolik jsme potřebovali na zpáteční cestu.
„Chvála Bohu, Teune! Byli jsme vysvobozeni!“
Bůh nás rád překvapuje
Toho dne jsem cítil, že kráčím ve stopách George Müllera a Reese Howelse. Důležitější však bylo, že jsem dostal důležitou lekci o vztahu se svým nebeským Otcem. Naučil jsem se tomu, že mým úkolem není spekulovat o tom, jakým způsobem Bůh v dané chvíli hodlá zaopatřit moje potřeby. Může si k tomu použít kazatele, ženu, člena církve, kriminálníka, křesťana, přírodní kalamitu, žebráka – nebo mi může říct, ať zajdu na ryby, abych peníze na lístek našel v ústech ryby. Bůh je neomezený a má zálibu v tom, neustále nás něčím překvapovat.
Ze všeho nejvíce jsem se začal učit tomu, že mě víra zavede na místa, na která bych se jinak nikdy nedostal. Zplodí výsledky, jaké bych jinak neviděl. Ježíš řekl, že jestliže ve víře promluvíme k hoře, poslechne nás a přesune se do moře. Zatím jsem nepřesouval hory, celý můj vztah s Bohem ale prostřednictvím víry ožil. Nabral na dynamice a začal proměňovat okolní svět.
Rozhodl jsem se důvěřovat Bohu
Když se přiblížil konec prvního roku studia, jednoho dne jsem během modliteb silně prožil, že bych se měl na letní prázdniny vrátit domů. Tento pocit jsem získal, přestože jsem neměl finance na nákup lístku na vlak. Poté, co jsem se za to nějakou dobu modlil, jsem se rozhodl, že budu důvěřovat Bohu, že mi potřebné peníze zaopatří. Nikomu o své potřebě neřeknu a budu se chovat, jako kdyby moje potřeba už byla naplněna. Toho dne jsem zašel do cestovní agentury a zarezervoval si jízdenku. Nechtěli zálohu.
Přiblížil se den mého odjezdu a já jsem dostal balíček z domova. Poskočilo ve mně srdce. To je ono, pomyslel jsem si. Otevřel jsem balíček v domnění, že v něm najdu peníze, ale žádné tam nebyly.
Nadešel den mého odjezdu. Ve víře jsem si sbalil tašky. Pořád bez peněz. Vyhledal jsem svého přítele Teuna a poprosil ho, aby se se mnou v modlitbě shodl za Boží zaopatření. Vstoupili jsme do jedné prázdné třídy a začali se modlit. Necítil jsem ale, že by naše modlitby měly nějaký efekt. Pokračovali jsme a náhle mi na mysli vyvstala slova jedné písně.
„Teune, už jsme se modlili dostatečně. Bůh nás vyslyšel. Pojďme mu zpívat chvály.“
Vedl jsem ho v písni, kterou jsme ve Swansea zpívali často. Nic není příliš těžké pro Tebe... důvěřuji jen Tobě... nikdy není pozdě pro Tebe, drahý Pane.
Vtom jsem ve svém duchu přijal odpověď. „Peníze jsou připravené, Teune.“
„Kde?“
Nějakým způsobem jsem v duchu přijal důkaz neviditelných skutečností. „Jsou připravené. Nevím kde, ale jsou. Pojďme pro tašky.“
Vyběhli jsme ze třídy napříč zahradou. Když jsme se blížili k „úzké bráně“, přistoupil ke mně spolužák Jim. Byl to student vyššího ročníku, který právě školu absolvoval. Téměř jsem ho neznal.
„Potřebuješ peníze na cestu domů,“ řekl. „Rád bych ti pomohl. Kolik potřebuješ?“
„Bůh ví, kolik to je. Neřeknu ti to.“
Také on byl studentem víry. Sáhl do kapsy, vyndal balíček peněz a dal mi ho do rukou. Rychle se otočil a odkráčel pryč. Tehdy jsem ho viděl naposledy v životě.
Zatímco jsme s Teunem chvátali do cestovní agentury, sečetl jsem peníze. Teun je přepočítal. „Chvála Bohu, Reinharde! Byl jsi vysvobozen!“ Byla to přesná částka, kterou jsem potřeboval na lístek.
Svědectví z pláže Sunshine a svědectví o lístku na vlak se mohou zdát malá ve srovnání s dalšími svědectvími víry, která jsem zažil později v životě. Přesto byla zřejmě těmi nejdůležitějšími, jaké jsem kdy zažil. V našich životech víry musíme začít u malých věcí, které jsou pro nás odrazovým můstkem k překonávání větších výzev. V tom ohledu se podobáme mladíkovi Davidovi. Nejprve zabil lva a medvěda, když ochraňoval otcovy ovce, a teprve potom byl připraven postavit se Goliášovi a vysvobodit svůj lid od Filištínců.
Co platilo pro Davida, platí pro každého z nás. Všichni máme svá svědectví víry. Ať už jsou jakkoliv malá, nezapomínejme na ně, připomínejme si je, mluvme o nich, oslavujme je. Budují naši víru a připravují nás na naše další životní výzvy.
Výňatek z knihy Reinharda Bonnkeho, Život v jednom ohni
Autobiografie
Život v jednom ohni
Autobiografická kniha Život v jednom ohni evangelisty Reinharda Bonnkeho je úžasným životním příběhem jednoho z nejúspěšnějších kazatelů křesťanské…
Biblická studie
Jsme hořlaví, nebo ohnivzdorní?
Duch svatý jedná vždy, když vy jednáte pro Boha – vhledy a moudrost od evangelisty Reinharda Bonnkeho ohledně díla Ducha svatého v našich životech.
