Ana Feineis

Z ustrašené nebojácnou

Anna Feinesová má dnes evangelizační službu, která po celém světě zasahuje stovky tisíc lidí. Dříve to ale tak nebylo. Toto je její příběh, vyprávěný jejími slovy.

Tato fotografie byla pořízena v roce 2019 na konferenci CfaN Fire19. Chtěla bych se s vámi podělit o příběh, který se za ní skrývá. Dříve, než začnu vyprávět, co se tam odehrálo, vám musím povědět, co se v té době dělo v mém životě...

Prosila jsem Boha o pomoc a on mi skutečně pomohl

V roce 2018 jsem byla nově narozenou křesťankou. Ve víře jsem téměř nikoho neznala, ale měla jsem obrovskou touhu sdílet Ježíše s ostatními lidmi. Chtěla jsem mluvit s cizími lidmi a předávat jim dobrou zprávu, která mi změnila život. Bylo to však pro mě velice obtížné.

Den za dnem jsem se snažila sebrat odvahu ke svědectví. Den za dnem jsem selhávala a se slzami v očích jsem se s tím svěřovala Bohu. Jak by ten člověk reagoval? Co když mě odmítne? Co když se mi vysměje? Co když nenajdu ta správná slova? Ale prosila jsem Boha o pomoc a on mi skutečně pomohl. Uslyšela jsem ve svém srdci jeho slova: „Sepiš si to. Co bys chtěla lidem říct?“ A tak jsem to udělala. Na malý kus papíru jsem si sepsala, co bych ráda lidem sdělila. Napsala jsem to stokrát a řekla si: „Tak, a teď vyrazím ven a budu rozdávat malé dopisy, aniž bych musela říci jediné slovo.“

Člověk by si pomyslel, že takové řešení porazí strach z lidí, ale neuplynuly ani dvě minuty a již jsem si uvědomila, že nejsem schopná ani toho. Když jsem chodila po ulici s bílými lístečky, říkala jsem si: „Anno, tohle je tak ošklivé, že to buď odmítnou, nebo to skončí v koši.“ Vrátila jsem se tedy domů s celou stovkou mých lístečků a ozdobila je tak, aby každý vypadal jako malý dárek. „Tohle už jistě nikdo neodmítne,“ říkala jsem si. „A jakmile si to člověk jednou přečte, nebude se už ohlížet nazpět.“ Boží slovo se přece nenavrací s prázdnou (Izajáš 55,11).

Znovu jsem vyrazila ven a poprvé jsem se vrátila bez jediného lístečku. Je těžké popsat mé pocity. Bůh vzal můj neúspěch a mé volání o pomoc a obrátil je v něco krásného. Každý další týden jsem napsala dalších sto lístků a láskyplně je zabalila. Týden po týdnu jsem je po celý rok rozdávala. Kamkoli jsem šla, brala jsem si tyto drobné dárečky s sebou a štědře je rozdávala.

V té době jsem pracovala na plný úvazek jako skladnice a moje mzda nebyla nijak vysoká. Přemýšlela jsem o budoucnosti a o tom, jak by bylo dobré mít více peněz a být schopna zabezpečit svou rodinu. Právě když jsem se chystala začít studovat v naději na lepší práci, uslyšela jsem, jak Bůh říká: „Nestuduj. Chci, abys zdarma nabízela evangelium ostatním lidem.“

Chození po vodě

To se čte velice snadno, ale já jsem nad tímto Pánovým slovem hořce zaplakala. Všechna má přání byla touto jedinou prosbou hozena přes palubu. Musela jsem se smířit s tím, že nikdy nepůjdu na vysokou školu, že možná nikdy nebudu mít dost peněz, že možná nikdy nebudu schopna finančně zabezpečit svou rodinu. Položila jsem si tuto otázku: „Co když o tento druh evangelizace nebude mít nikdo zájem a já udělám obrovskou chybu?“ Po dvou dnech modliteb a mnoha slzách padlo mé rozhodnutí: „Udělám to, oč mě Bůh požádal, i když netuším jak, kdo to zaplatí a jestli vůbec někdo bude mít zájem.“

Pustila jsem se do práce, objednala materiál, trochu se připravila, pořídila fotografie a umístila je na internet. I když jsem věděla, že jsem slyšela Boží hlas a sama bych na tak bláznivý nápad nikdy nepřišla, překvapilo mě to pokaždé, když přišla objednávka. Následující rok se objednávky rozrostly natolik, že jsem už ve své dosavadní práci nemohla pracovat na plný úvazek. Rozhodla jsem se tedy snížit svůj úvazek na 70 %. O půl roku později jsem ho musela ponížit ještě více, na 50%. Následovala chůze po vodě. Žila jsem z práce na částečný úvazek a nesčetných finančních zázraků.

V následujícím roce došlo k založení spisovatelské misie, má práce se rozvinula v dobrovolnickou organizaci a přešla jsem do služby na plný úvazek. Můj pokoj denně opouštěly tisíce evangelizačních textů. Začala jsem objednávat zboží po paletách a svůj pokoj přeměnila na skladiště, uprostřed kterého jsem měla jen postel a pár kusů oblečení. Bylo to dobrodružství, ale dělala jsem to, co jsem měla, a měla jsem z toho obrovskou radost.

Proto jsem byl tak nadšená, že jsem se mohla zúčastnit Konference ohně v Hamburku. Chtěla jsem, aby si mě Bůh začal používat ještě více. Chtěla jsem se ujistit jeho povoláním.

Nemohla jsem přestat plakat

Konference začala, promluvilo mnoho evangelistů a pak přišel Reinhard Bonnke. Všichni jásali. Ani jsem nevěděla, kdo to je. Bylo to jeho poslední vystoupení v Německu a já ho viděla poprvé. Začal kázat a my jsme začali brečet jako děti. Myslím to vážně. Nedokážu popsat, co z něj vyzařovalo, když mluvil. Plakali jsme celé hodiny. Proběhlo Reinhardovo kázání, kázání Daniela Kolendy (kterého jsem také neznala) a my jsme plakali a plakali. Lidé běželi dopředu, vrhali se na tváře a plakali. Nikdy jsem nic takového neviděla. Dokonce i když po skončení akce už všichni opustili sál a my jsme seděli v autě na matracích, nemohli jsme přestat plakat. Plakali jsme slzy radosti, pokoje, lásky a pokání.

Pane, pošli mě!

Druhý den se na pódium vrátil Reinhard Bonnke a pustil video o Africe. Reinharda jsem neznala a ve víře jsem byla teprve dva roky. Nikdy jsem nic takového neviděla, takové probuzení, tolik lidí, kteří odevzdávali své životy Ježíši. Byla jsem ohromena. Bylo to tak nádherné, že jsem se na to nemohla jen dívat. Pak už jsem také nemohla sedět. Vstala jsem, v úžasu z toho, co jsem viděla na obrazovce (právě tehdy vznikla ta fotografie). Bůh se dotkl mého srdce a já jsem se modlila: „Bože, prosím, vezmi si můj život a pošli mě.“

Na závěr konference nám Reinhard požehnal. Požádal nás, abychom všichni vstali, předal nám své pomazání a poslal nás hlásat evangelium do celého světa. Nedovedete si představit, jaká to byla atmosféra. Jeho poslední vystoupení. Pomazal nás a rozloučil se s námi. O několik měsíců později zemřel. Na závěr řekl, že každý, kdo nyní pocítil Ducha svatého, je Bohem povolán nést evangelium do světa. A já jsem necítila nic. Nemohla jsem to dostat z hlavy... Každý, kdo nyní pocítil Ducha svatého, je povolán. Ale já jsem prostě nic necítila. Vůbec nic. Konference skončila a já jsem seděla na židli a plakala sama pro sebe, protože jsem si říkala: „Já prostě nejsem povolaná.“

„Tohle nedokážu – mám strach.“

Domů jsem odjela autobusem. Tam jsem seděla a nad vším ještě jednou přemýšlela. Nejsem povolaná... Bůh mě k tomu nestvořil. Tak silně mě to zasáhlo. „Nejsem povolána. Bůh to pro tebe neudělal, Anno.“ Vtom jsem uslyšela hlas. „Povstaň a hlásej evangelium !“ Seděla jsem tam úplně klidně a nebyla si jistá, co to bylo. Ten hlas zazněl znovu: „Povstaň a hlásej evangelium !“

Pomyslela jsem si: „Vždyť právě teď sedím v autobuse, ze kterého nemohu příštích deset hodin vystoupit. To přece nemůžu udělat. Co si o tom lidé pomyslí? Co můžu říct? Co když nebudu mít slov? Bože, tohle nedokážu – mám strach.“

Byl to tichý a láskyplný hlas. „Povstaň a hlásej evangelium !“ A najednou jsem vnitřním zrakem spatřila samu sebe, jak stojím uprostřed autobusu a uslyšela jsem slova, která mám říkat. Viděla jsem se mluvit a věděla jsem, že mě Pán povolal. Ale já jsem tam prostě seděla a nic jsem neudělala. „Pane, já nemůžu. Bojím se.“

Přijela jsem domů s pláčem. Uplynulo několik dní a já byla pozvána na svatbu. Manželé byli křesťané a vepředu vydávali svědectví. Bylo tam také mnoho lidí z celého světa a někteří vydávali svědectví. Bylo to nádherné, slavné. A pak se to stalo znovu. Uviděla jsem sama sebe, jak tam stojím. Uslyšela jsem sama sebe, jak kážu evangelium a vyzývám lidi, aby svůj život odevzdali Pánu. Uslyšela jsem se, jak vedu lidi v modlitbě k obrácení. Všechno se mi to přehrálo před očima jako film. Pak ale přišla myšlenka; „Anno, ty přece nejsi středobod vesmíru. Jak jen můžeš být takhle nafoukaná? Opravdu si myslíš, že tě všichni chtějí poslouchat? Tohle není tvůj den, dneska tu nejde o tebe.“

Přepadl mě stud. Tyto myšlenky mě ovládly a smířila jsem se s porážkou. Pak za mnou jeden bratr od nás ze sboru několikrát přišel a řekl mi: „Anno, opravdu mám pocit, že bys měla jít dopředu a promluvit o Pánu.“ Já jsem se ale jen usmála. Stále za mnou chodil a snažil se mě povzbuzovat. Přišel dokonce i ženich. Ale já jsem zůstala sedět. Kvůli myšlenkám, které jsem měla, jsem to prostě nedokázala. Naprosto mě ochromily. Byla to válka v mé hlavě. Stále jsem slyšela Pána, jak říká: „Vstaň a řekni lidem o mé lásce,“ ale já jsem zůstala sedět. Sourozenci v Kristu mě stále povzbuzovali, abych to udělala, ale já jsem zůstala sedět. Dokonce když jsem se chystala odejít, někdo mě zastavil a zeptal se mě, jestli nechci vydat svědectví. Přišla jsem domů a hořce jsem plakala.

Nedocházelo mi, že už mě Pán povolal

Jediné, co jsem dokázala dělat, bylo pokračovat ve výrobě a posílání mých malých evangelizačních dárečků – a tato služba se čím dál více rozrůstala. Obávala jsem se, že mě Bůh nepovolal, protože moje vlastní představa o tom, jak vypadá naplňování Božího povolání – osobní kázání lidem – vypadala úplně jinak než služba, do které mě už dávno uvedl. Jeho povolání přitom už v mém životě delší dobu působilo a neslo ovoce!

Miluji Pána. Je laskavý a plný lásky. O to se s vámi chci podělit... Někdy Boha žádáme o věci, na které prostě nejsme připraveni. Může to být manželství, práce, finance nebo služba. Divíme se, proč nás Bůh nevyslyší, něco nesplní nebo proč nám to nedá. Zapomínáme, že on má na mysli jen naše nejlepší zájmy. Bůh si udělá čas, aby naslouchal každé naší prosbě, a jeho odpověď na každou z nich má své dokonalé načasování. Nikdo nemůže říct, že pro něj Bůh nemá manželství, finance, kariéru nebo povolání. Bůh ale potřebuje čas, aby nás na to vše připravil. A někdy jeho plán vypadá jinak, než si představujeme.

Vede nás tam, kam potřebujeme dojít

S růstem mé služby rostly i náklady. Ale pokaždé, když bylo třeba zaplatit nějaký účet, se o to Bůh postaral. Obdaroval mě týmem přátel, kteří se službě věnují celým srdcem a pokračují v ní dodnes. Vznikly první webové stránky (www.giveaway.live), přibyly další texty, které byly přeloženy do 21 jazyků. Existují texty speciálně pro ženy a vytiskli jsme i kartičky v Braillově písmu. Vše je zasíláno zdarma do celého světa. Dnes, o čtyři roky později, bylo evangelium rozesláno 1 350 000krát. Sama tomu pořád nemohu uvěřit. Každý týden odejde z našeho bytu na 10 000 textů. Náš Bůh je tak velký. S Boží pomocí mohu být nejsilnější právě v oblasti, kde je moje největší slabost, a umožnit nespočtu lidí přečíst si evangelium.

V době, kdy jsem se cítila tak beznadějně a myslela si, že mě Bůh přece jen nepovolal (protože to vypadalo úplně jinak, než jsem si představovala), jsem byla jako malé dítě, které pláče, protože ještě neumí řídit auto. Bůh nás miluje tak moc, že nám nikdy nedá víc, než můžeme unést. Do našeho povolání nás uvádí postupně. Těm, kdo milují Boha a jsou povoláni podle jeho záměru, Bůh všechny věci řídí k dobrému.

Návštěva jejího otce změnila celý její svět

Návštěva jejího otce změnila celý její svět. Řekl jí, že uvěřil v Ježíše. Objednala si tedy Bibli a začala jí číst. Na první stránce...
(jen v němčině)

Anna vše vsadila na jednu kartu

Je tak snadné říct: „Buď vůle tvá“. Ale co když nám ale Boží vůle připadá naprosto nesrozumitelná? Co když obnáší, že musíme sáhnout na naše vlastní peníze? Nebo když je ve hře naše budoucnost? Pokud padnou vaše studijní plány, nebo se vyprázdnil váš bankovní účet, není tato „vůle“ příliš riskantní? Anna vše vsadila na jednu kartu
(jen v němčině)