Rozjímání při příležitosti Dne matek s Evangeline Vandenbergovou

Požehnaná žena…

V kultuře „superhrdinů“ kdosi prohlásil, že za každým cestujícím kazatelem stojí nějaká „supermanželka.“ Popravdě řečeno je i to příliš slabé hodnocení, které ji dostatečně nevystihuje a neoceňuje. Podle mých zkušeností je něčím mnohem víc – bytostí odvážnou, pružnou, pokornou a vynalézavou. Především se však umí modlit.

„Modli se, abys zůstala věrná nebeskému povolání“

S Anni Bonnkeovou jsem se poprvé setkala v roce 1981, kdy jsme se s manželem připojili ke službě Kristus pro všechny národy. Sešli jsme se ve Witfieldu v Jihoafrické republice – jak jinak, než – u jejich rodinného stolu. V těch dnech ji pracovníci organizace nazývali „Mama Bonnke“. Brzy jsem zjistila, že si to oslovení vysloužila svou velikou láskou a pohostinností. Trvale dbala na to, aby k jejímu stolu čas od času zasedal každý jednotlivý člen týmu. Někdy se sešla rodina, jindy jsme byly pozvány jako skupina manželek a těšily se ze společenství, zatímco byli naši muži mimo domov. Všechny jsme dělaly, co bylo v našich silách, abychom vyplnily uvolněné místo po nepřítomných otcích, zejména v době, kdy naše děti na každém kroku prožívaly své školní krize!

S postupem času jsem pozorovala, jak Anni dostává častá pozvání promluvit na konferencích a setkáních pro ženy. Zeptala jsem se jí, proč je vždy odmítá. Bez zaváhání odpověděla, že je Bůh povolal na misijní pole s Reinhardem společně, ale že její částí povolání je pečovat o bezpečné rodinné zázemí pro jejího muže a děti. Ujistila se, že dobře porozumím tomu, že mé děti budou na nepřítomnost mého manžela vždy nahlížet skrz filtr mých emocí a očekávání. Nabádala mě, abych proto pečlivě vážila svá slova a postoje. Později jsem se jí jednoho dne otázala, jakou radu by dala mladým ženám, začínajícím ve službě s malými dětmi a manželem, který je cestující kazatel. Usmála se: „Modli se. Modli se za svého manžela, modli se za své děti, modli se, abys zůstala věrná nebeskému povolání. Modli se.“ Skvělá rada pro každou ženu a pro každý čas!

Proplouvání výzvami s milostí a důstojností

Reinhard Bonnke již odešel do důchodu. Pro CfaN nastala nová éra a s ní i nový vedoucí s manželkou, s níž je 16 let a s jejich pěti dětmi. Rebeka Kolendová je teď ve velmi podobné situaci, v níž byla před mnoha lety Anni Bonnkeová. Daniela poznala na biblické škole a od počátku jejich vztahu s ním sdílela jeho zápal pro evangelium a spasení duší. Zeptala jsem se jí, zda věděla, k čemu se zásnubami s Danielem upisuje. „Řekl mi, že mi nemůže slíbit americký sen, bílý plaňkový plot, psa a dvě děti, ale blátěnou chatrč v Africe se špinavou podlahou. Když viděl, že to se mnou ani nehlo, poznal, že zvolil správně!“ J

Častou realitou života je, že mladické sny a vize pro nás ztratí význam a vyblednou ve světle reálného života ve službě Božímu království – života, kdy trvale zápasíte o trochu času stráveného spolu a zmítáte se mezi společnou výchovou dětí a okamžiky, kdy na řešení rodinné krize zůstáváte sama. Rebeka těmito výzvami proplouvá s milostí a důstojností. Když se mě zeptala, jakou radu bych já dala mladé manželce a vytížené matce, jednoduše jsem jí předala to, co jsem se kdysi naučila od Anni: „Postoje tvých dětí budou odrazem tvých slov a postojů, jimiž reaguješ na nepřítomnost svého manžela.“ Několikrát mi od té doby zopakovala, že na tato má slova nikdy nezapomene. Kolendovi se naučili maximálně využívat vzácný čas, který smí strávit s Danielem společně. Jejich děti milují čas trávený s tátou, kdykoliv je doma a velice si ho užívají. Dokonce už byly i na událostech CfaN. Věřím, že mezi nimi může být jeden či dva nastupující kazatelé!

Bůh způsobí cestu, kde žádná není!

V CfaN v průběhu času pracovalo, a dosud pracuje, mnoho párů, zatímco CfaN cestuje po celém světě a káže dobrou zprávu o Božím království. Kvůli povaze jejich práce jsou často vidět jen naši muži. Avšak jen díky věrným, silným a podporujícím manželkám, které pro evangelium rády obětují část svého emocionálního pohodlí, se každé kázané slovo a ujetý kilometr přetavují ve vítězství Božího království. Každá z těchto žen prošla v určité době ohněm a všechny jsou živým důkazem toho, že „u Boha je možné všechno.“ Každá z nich bez výjimky vám řekne, že kdyby se měla znovu rozhodovat, opět by zvolila tento druh života.

Pokud mám mluvit sama za sebe, nebylo to vždy snadné – občas se ono břemeno zdálo nesnesitelné, hradby nepřekonatelné a žádané oběti příliš vysoké. Někdy jsem musela projevit kuráž a odvahu, jaké jsem neměla. Tým byl v ohrožení života někde uprostřed Afriky a mě se chtělo jen plakat a dát průchod strachu a frustraci, ale kvůli dětem jsem zachovala klid a zůstala stát ve víře! Pak ale přišlo Slovo, které  jsem si zamilovala: „Upokoj se a VĚZ, že já jsem Bůh.“ Právě v upokojení se rodí poznání, v upokojení, kdy padneme na tvář před tím, který zná konec od počátku a jehož nikdy nic nezaskočí a nepřekvapí. Mým útočištěm vždy bylo místo uctívání. Často, velice často, jsem ze všech sil zpívala ve sprše: „Bůh způsobí cestu, kde žádná není!“ Jindy jsem usedla ke klavíru a hrála a zpívala tak dlouho, než jsem vstoupila do „pokoje převyšujícího veškeré pomyšlení.“

Byly chvíle, kdy jsem takový pokoj skutečně naléhavě potřebovala! Například vzpomínám na den, kdy moji synové – tehdy velmi mladí chlapci – šli rybařit k nedaleké přehradě. Po chvíli jsem zaslechla venku nějaký povyk, vyběhla jsem z domu a uviděla našeho nejmladšího syna, jak ho přátelé nesou domů. Vzlykal bolestí kvůli hluboké řezné ráně na chodidle, kterou si způsobil šlápnutím na skleněný střep. Byla jsem velice rozrušená a měla nervy na pochodu, když jsem ho vyšetřovala se strachem, že možná přijde o cit a hybnost v noze. „Proč k těm nejhorším nehodám pokaždé dochází, když je Peter pryč?“ pomyslela jsem si. Teprve večer jsem ze sebe dokázala setřást svůj šok a přestat se chvět. Upokojila jsem se, začala klidně uvažovat a děkovat Bohu za to, že syn nemá žádné trvalé následky! Podobných zkušeností jsem zažila více. Jsem si jistá, že každá matka z našeho týmu by vám mohla vyprávět nějakou takovou historku, nebo dvě, nebo tři...

„Buďte silní a stateční!“

My ženy, jako manželky a matky, svými životy dokazujeme, že Boží slovo je pravda. „Buďte silní a stateční, nebojte se jich ani nelekejte. Sám Hospodin, váš Bůh, jde přece s vámi; on vás neopustí ani nenechá!“ (Deuteronomium 31,6 – B21). Nedivím se, že Rebeka tvrdí, že to je její oblíbený verš.

V životě, k němuž jsme v Kristu pro všechny národy povolané, snadno propadneme pocitu osamocení v našich manželstvích a výchově dětí. Čelíme situacím, které jsou s jinými povoláními nesrovnatelné. Během let, kdy jsem pociťovala samotu, mě však navštěvoval anděl. Nezářil, nebyl oblečen do bílého roucha a neměl křídla. Vždy se však zjevil někdo, aby ke mně promluvil slovo povzbuzení a života a připoměl mi, že „JEHO moc se dokonává v mé slabosti!“

„ Blaze té, která uvěřila, neboť se naplní, co jí Hospodin slíbil!“ Lukáš 1,45