Období pouště

Když procházíte těžkými časy…

Ze všech stran jsme sužováni (vystavováni tlakům) – trápeni a utlačováni všemi způsoby – ale nejsme vháněni do úzkých ani rozdrceni; býváme ztrapňováni, ocitáme se v nejistotě, často nenacházíme cestu ven, ale nepropadáme zoufalství; jsme pronásledováni, ale nezůstáváme osamoceni a opuštěni; jsme sráženi k zemi, ale nejsme ničeni.
2. Korintským 4,8-9

„Kde je tvé zaslíbení, Pane?!“

Bůh Izraelcům zaslíbil zemi, oplývající mlékem a medem. Přislíbil jim dobré a rozsáhlé území, kde by se cítili bezpečně a měli klid od svých nepřátel. On sám by je vskutku osvobodil od jejich otroctví a osobně je doprovodil do domova jejich snů. Toto byl jeho slib, „slovo“, které jim dal.

Jak obrovský pocit štěstí museli cítit, když slyšeli jeho zaslíbení, poté co staletí strávili jako otroci v Egyptě. Jak nesmírnou radost museli mít ze snu, který se stal realitou, „Slova“, které jim vyhlásilo jejich vlastní zemi, identitu a svobodu. Leč ocitli se na poušti – bez mléka, medu, v nebezpečí, bez dědictví, aniž by zaslíbení bylo naplněno. Když se o několik měsíců dříve před jejich zraky rozestoupilo Rudé moře, Boží zaslíbení jim musela připadat tak skutečná! Už byli jen krůček od chvíle, kdy ochutnají ovoce zaslíbené země a přivoní si k jejím liliím. Ale místo toho: prach, nebezpečí, skály, žízeň, hadi a obavy – poušť. Bůh řekl: „Země zaslíbená,“ ale poté je zavedl na poušť. 

Izrael čelil nepříjemné situaci. Boží Slovo, které přislibovalo nádhernou budoucnost, se nyní v neúrodné pustině roztříštěných snů zdálo tak absurdní! Izrael uvízl v tom dlouhém podivném napětí, které je mezi zaslíbením a naplněním, mezi Boží jednotou a okolnostmi, které odporovaly jeho slovu. Ale právě tehdy museli mít víru. Kdyby v takové krizi věřili Božímu slovu, pak by ho uposlechli a poslušnost by byla jim ku prospěchu. Protože ale nevěřili, neuposlechli – a připravili se o jeho užitek. Bůh je vystavil této situaci a pozoroval, jaké lidi má.

Jejich víra se proměnila ve vzpouru

Jejich reakce byla politováníhodná. Pokoušeli Pána, který je osvobodil a zaslíbil jim něco dobrého. A když slyšeli o obyvatelích „země zaslíbené“, říkali: „Všichni Izraelci reptali proti Mojžíšovi a Áronovi a celá pospolitost jim vyčítala: ‚Kéž bychom byli zemřeli v egyptské zemi nebo na této poušti! Kéž bychom zemřeli! Proč nás Hospodin přivedl do této země? Abychom padli mečem? Aby se naše ženy a děti staly kořistí? Nebude pro nás lépe vrátit se do Egypta?‘ I řekli si vespolek: ‚Ustanovme si náčelníka a vraťme se do Egypta!‘“ (Numeri 14,2-4).

Není divu, že Bůh se na ně zlobil, zpochybňovali jeho věrnost na základě toho, co vnímali přirozenými smysly, namísto toho, aby poslouchali, co řekl Bůh. Jinak řečeno, Izrael chtěl žít pouze chlebem a ne každým slovem, které vycházelo z Božích úst. Nedostatek jejich víry se proměnil v rebelství, pohrdali Božími zaslíbeními a vzdorovali jeho pokynům. Výsledkem bylo, že neměli užitek z původního „slova“, které slyšeli. Takoví zemřeli v pustině, aniž by zem zaslíbenou spatřili.

Z jakého důvodu jsme na poušti?

Proto, když vstoupíme do duchovní pouště, nesmíme danou situaci zaměňovat s Boží vytrvalou věrností. Žít podle každého jeho slova znamená vytrvale věřit jeho zaslíbením i tehdy, když se zdá, že si v daném momentě odporují. To je smyslem pouště! Když nám Bůh vyhlašuje „zemi zaslíbenou“, obvykle nás nejprve provede pravým opakem – pouští. Toto jsou Boží způsoby, které Izrael neznal, ale jsou to Boží způsoby, které my znát musíme.

V Božím království musí před vzkříšením přijít smrt, věčný život povstává z hrobu, stejně jako se jaro rodí ze zimy. Klíčem je nutnost pochopit tyto záhadné Boží způsoby a věřit slovu, které zaslibuje život v období smrti. Ježíš takovouto víru prohlašoval na kříži, když řekl: „Otče, do tvých rukou odevzdávám svého ducha“ (Lukáš 23,46). To my musíme také. Bůh chce zjistit, zdali budeme věřit jeho Slovu v období sucha. Předtím než to Slovo naplní, odjímá nám naši soběstačnost. Pokud opravdu věříme, pak nám taková víra dá sílu zůstat mu věrní – poslouchat ho – i na poušti. Chrání nás před remcáním, kritizováním a uctíváním falešných bohů a připravuje nás na odměnu, kterou je vzkříšení – vstup do země zaslíbené.

Slovo je naší potravou uprostřed pouště

Boží slovo se tudíž stává naším zdrojem obživy v poušti, neboť poušť jako taková našim znaveným duším nenabídne duchovní výživu. V těchto dobách přijde ďábel. Bude poukazovat na dané okolnosti v poušti a bude trvat na tom, že Boží zaslíbení skutečně selhala nebo že my jsme mu špatně porozuměli. Ale my musíme satanovu pokušení odolat. Pamatujte: Bůh nás nebere na cestu těžkostí bezdůvodně, činí tak, aby viděl, zda i na ní budeme věřit jeho Slovu. Tehdy se to počítá. Písmo je naší obživou na poušti. 

Kniha Židům nabízí ještě jednu myšlenku o Slovu pro křesťany na poušti. „Slovo Boží je živé, mocné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až na rozhraní duše a ducha, kostí a morku, a rozsuzuje touhy i myšlenky srdce“ (Židům 4,12). Zprvu se zdá, že tento verš je v daném kontextu špatně umístěn. Autor již předtím mluvil o dosažení Božího odpočinku po období sucha. „A tak usilujme, abychom vešli do toho odpočinutí a nikdo pro neposlušnost nepadl jako ti na poušti“ (Židům 4,11). V dalším verši najednou zmiňuje, že Boží slovo je ostřejší než meč a proniká až na rozhraní duše a ducha.

„Slovo“ Božího zaslíbení poprvé vyslovené v Egyptě je inspirujícím nádechem (vánkem?). Když nás však totéž slovo vyhlašující „zemi zaslíbenou“ zastihne na poušti, stává se mečem, který odhaluje hlubiny našich srdcí. Skutečné úmysly našich srdcí se stávají viditelnými jenom tehdy, když aktuální okolnosti slovu zaslíbení nekompromisně protiřečí. Pouze tehdy se ukáže, zda jsme opravdu důvěřovali Bohu. Jinak řečeno, když Boží slovo zaslíbení vstoupí do pustiny spolu s námi, pak přesně odhaluje, zda jsme skutečně věrni Bohu, či zda jsme chtěli pouze to, aby Bůh sloužil našim zájmům.

Je snadné důvěřovat Božím zaslíbením, když se vše daří a cítíme se dobře. Ale když melodie života klesne do mollových akordů a tmavé mraky se nad námi zatáhnou, je těžší věřit Božímu slovu. Tehdy přichází pokušení rozčílit se a vinit Boha – nebo alespoň přátele či vedoucí ve sboru - z toho, že jeho slovo se nenaplnilo. A právě v těchto chvílích jasně vychází najevo, zda jsme opravdu věrní Bohu jakožto Bohu - vždy, bez ohledu na okolnosti, nejen tehdy, když slouží našemu sobeckému zájmu. Těm, kdo se osvědčili jako lidé „ducha“, se možná ne všechno na poušti bude zamlouvat, ale jsou ochotni to přijmout.

Ze smrti přináší život

Známe-li Boží cesty, víme, že Bůh ze smrti přináší život. Zatímco při procházení pouští zažíváme jakési ukřižování, musíme věřit Božímu slovu, které přislibuje život. Vyvarujme se tedy neposlušnosti, kterou nám příkladně předvedli Izraelité. Nevzdoruj Božímu slovu ani tehdy, když se ti zdá, že poušť je s ním v rozporu. Nasyť se jím! Spolykej ho tak, že vyměníš přirozené myšlení za myšlení nadpřirozené a vytrvalost ve víře v něj, a to i tehdy, když odporuje tvým okolnostem. Takto „žijeme“ každým slovem, které vychází z Božích úst, takto budeme na poušti vyživováni. 


Četl jsem příběh o vědci, který vytvořil tzv. umělou biosféru. Cílem experimentu prováděného jeho týmem bylo sestrojit uzavřené prostředí, v němž vzniknou identické podmínky jako na zemi a jehož součástí budou pouště, hory, a dokonce i deštné pralesy. Součástí této biosféry měly být repliky všeho, co na Zemi existuje. Jednu věc ale zreplikovat nedokázali – vítr. 

Vědec si nejprve pomyslil, že to není žádný velký problém a že to nevadí. S průběhem let si však se svými kolegy začal uvědomovat, že absence větru má katastrofální následky na stromy, které vyrůstají, aniž by musely bojovat proti větru, a tudíž slábnou. Když stromy zeslábly, začaly se lámat a padat pod vlastní tíhou, protože nebyly odolné proti poryvům větru.

Vyslechněte si báseň muže jménem Douglas Malloch:

Strom, jenž nikdy nebojoval
o místo na slunku, vzduchu a světle,
na otevřené planině si v klidu vyrůstal,
kdykoli chtěl, tak zavlažen byl deštěm hnedle.
Z něj nikdy nevyrostl džungle král,
jak slabé křovisko tu celý život stál.

Muž, který nemusel se nikdy lopotit
a v potu, prachu o úrodu svou se bít,
jenž nemusel bojovat o podíl svůj
o místo na slunku, vzduchu a světle,
nikdy v životě nezmužněl, neposílil,
jeho duch i tělo zůstaly vždy křehké.

Dobré dřevo nevyrůstá snadno:
čím silnějšímu větru čelí, tím zdatnější jsou stromy.
Čím dále je obloha, tím větší délky dorostou,
čím prudší bouře, tím silnějšími se stanou.
V dešti i sněhu, slunci i chladu,
vyroste dobré dřevo i člověk.

Uprostřed nejhustšího lesa 
nalézáme obou druhů patriarchy, silná esa.
Ti kongres pořádají s hvězdami,
cejchováni na zlámaných větvích jizvami
četných životních větrů, zápasů a ztrát
podle zákona života, jenž platí napořád.

Bůh na nás někdy nechá doléhat vítr. Dovoluje, abychom procházeli pouští. Ne proto, že nás nemá rád, ale právě z opačného důvodu. Protože nás miluje.